Úvod
Sám Bauman jako příklad udává
změnu obsahu pojmu vytrvalosti. Vytrvalost je nesporně důležitá, ale co
znamená. Před půl stoletím by byla typická tím, že vydržím pracovat i tehdy,
když jsou všechny okolnosti proti mně, že tvrdá práce dokáže překonat všechny
dočasné neúspěchy. Fordismus je typický tím, že před nás staví úspěchy
amerického snu, osob vytrvalých až „mezkovitých“, tvrdohlavých workoholiků,
kteří přečkali všechna protivenství osudu.
Jenže je toto ta vytrvalost, se kterou musíme počítat? Bauman odpovídá docela jednoznačně – nikoliv, přesně takový přístup totiž vaši firmu dovede do pekla či na buben. To, co se dnes cení, je flexibilita, schopnost se rychle přizpůsobovat novým trendům, dynamicky měnit týmy, obsahy, činnosti, způsoby řízení. Kde je tedy vytrvalost? Přinejmenším v tom vydržet ve změně. Ve skutečnosti je velice snadné být vytrvalý v jedné věci, v níž za sebou vidíme nějaký příběh, ale je těžké sázet na stále nové a nové začátky a příležitosti, být vytrvalý v tom, že se musíme celý život učit a sami si určovat vlastní rozvrh práce.
Mentor by tedy neměl být tím, kdo vytrvalost zavrhne, ale kdo dokáže vidět, jakým způsobem se mění a tyto změny vnímat a předávat druhým. Možná přemýšlíte, proč mluvíme o něčem tak nedigitálním, jako je vytrvalost. Především proto, že samy digitální kompetence, tak jak o nich budeme přemýšlet, jsou hodně obecné. Říkají například, že člověk musí umět spolupracovat skrze online technologie, ale nechávají na času a prostoru, co přesně to znamená. A zde by právě měl zasáhnout mentor a pomoci s konkrétním vtažením digitálních kompetencí do života organizace či firmy.
Pokud se podíváme do Evropského rámce digitálních kompetencí pro občany (DigComp), o který se chceme opírat, nalezneme tam velice podobný aspekt. Digitálně kompetentní člověk je schopen se neustále vzdělávat, sám sebe „updatovat“ (není jasné, jak vhodně toto slovo přeložit do češtiny ve vztahu k živé osobě). Bořivoj Brdička říká, že musíme běžet ze všech sil, abychom stůj co stůj zůstali stát alespoň na místě. V tomto ohledu je svět mentora velice fluidní a nestálý, nesmírně obtížný na nějaké systematické zvládnutí.
Samotný DigComp pracuje s nesmírně zajímavou škálou, kterou určuje jednotlivé digitální kompetence. Jedním z klíčů k určení, jaké úrovně jedinec dosáhl, je schopnost jeho pomoci druhým. V prvních dvou stupních potřebuje pomoc on sám, v dalších dvou je samostatný, během pátého a šestého již pomáhá druhým. Jinými slovy, být mentorem je otázkou také úrovně digitálních kompetencí. Abych mohl pomáhat, musím být digitálně kompetentní a současně se má digitální kompetence osvědčuje tím, že se nabízí druhým. Poslední dvě úrovně pak říkají, že daný člověk má takovou míru kompetence, že dokáže měnit svůj obor či instituci, v níž působí.
Tato osmiúrovňová stupnice je tedy pro mentora nesmírně zajímavá. Ukazuje totiž, že moderní instituce musí být institucí učící se. Tedy nikoliv takovou, ve které je několik málo expertních mentorů, ale kde se učí od sebe navzájem nadkritická část všech zaměstnanců. To ale nijak nezpochybňuje vlastní význam mentora nebo mentorství. Je to on, kdo vede druhé k tomu, aby spolu dokázali spolupracovat, mluvit, učit se od sebe.
Rádi bychom se stručně dotknuli ještě jedné věci. Digitální technologie mění charakter práce, tedy opět zasahují do toho, jak lidé komunikují (autor těchto řádků měsíce nebyl na klasické fyzické poradě), jak řeší problémy, organizují si práci, čas. Mentor by měl být tím, kdo v těchto chvílích má nejen zkušenost a dovednost, ví, jak takové procesy nastavit a provozovat, ale dokáže pomoci s jejich vhodným nasazením. A to s ohledem například na psychickou pohodu jednotlivých členů týmu, jejich mentální zdraví, rovnováhu mezi osobním a pracovním životem.
Před časem jsem analyzoval jeden výzkum, který se ptal studentů, co jsou to digitální kompetence. Jednoznačně z něj vyplynulo, že jde o něco, co uplatňují v osobním i pracovním životě, ve škole i v soukromí. Digitální technologie odstraňují hranice mezi těmito světy a vytvářejí novou výzvu pro firemní kulturu. Mentor by měl být tím, kdo dokáže nastavit všechny činnosti tak, aby byli zaměstnanci spokojení.
Dříve než se v jednotlivých textech mířících na činnosti, které může mentor poměrně univerzálně rozvíjet u svých mentee, zaměříme na praktické činnosti mentora, rádi bychom stručně řekli něco dalšího o struktuře DigComp, mimo to, že má osm úrovní jednotlivých kompetencí.
DigComp
Digcomp pracuje s pěti oblastmi, v nichž se digitální kompetence vyskytují, a dále je pak diferencuje mezi jednotlivých 21 kompetencí. Ty zde nebudeme vyjmenovávat, ale rádi bychom připojili vždy alespoň stručný komentář k jednotlivým kompetenčním dimenzím.
Informační a datová gramotnost. Představte si, že se v novinách objeví fotografie politika odcházejícího z tajné schůzky v noci. První, co se objeví, jsou reakce, že by měl být okamžitě odvolán. Klíčové při práci s informacemi ale je kritické myšlení – jak se mohl nějaký fotograf dozvědět, že tam bude? Komu to prospěje? Kdo ho pozval? O čem se mělo mluvit, a nemluvilo? K informační a digitální gramotnosti nesporně patří schopnost vyhledávat informace, kriticky s nimi pracovat, hodnotit je. Ale také mít nad nimi určitý nadhled, schopnost na chvíli si sednout, zastavit se, přemýšlet. Jednou z důležitých charakteristik naší doby je totiž rychlost, to, že informace vyhodnocujeme často rychleji, než by bylo nutné a vhodné.
Komunikace a spolupráce. Epidemie COVID-19 způsobila, že velká část porad a spolupráce se musela přesunout do online prostředí. Efektivita práce doma přitom klesá o nějakých 10–30 %. Jedním z důvodů je, že dostatečně neovládáme způsoby práce s jednotlivými nástroji, nedokážeme skutečně efektivně a smysluplně spolupracovat. Do této oblasti digitálních kompetencí ale spadá také schopnost podílet se na občanském životě nebo správa vlastní digitální identity a netiketa, tedy schopnost s druhými komunikovat skutečně slušně, věcně, kvalitně. Skutečnost, že víme, kam kliknout, nijak nezakládá digitální kompetence, ty se projevují tím, že jsme schopni společně řešit problém, komunikovat, spolupracovat.
Tvorba digitálního obsahu. Většinu obsahu, který dnes produkujeme je digitální – píšeme e-maily a SMS zprávy, komunikujeme přes Facebook, knihy se píší ve Wordu a ani sazba není to, co bývala, probíhá digitálně. To s sebou přináší některé zajímavé efekty. Jedním z nich je, že každý z nás se může snadno stát tvůrcem obsahu. Neděláme přitom jen rukodělné prototypy, které pak někdo další zpracovává, ale požadavky na nás jsou v tomto ohledu podstatně vyšší. Musíme umět udělat webovou stránku, aby nějak vypadala, popisky kanceláří, aby se v nich dokázal návštěvník vyznat, organizační schémata, která budou skutečně pomáhat těm, kdo s nimi budou pracovat. Cílem této kompetenční oblasti je tedy zvládnout tvorbu digitálního obsahu, ale možná i obecněji využívat technologie k tomu, aby nám usnadnily život, třeba i jednoduchým skriptováním a programováním.
Bezpečnost. Naše data jsou v nebezpečí, každým kliknutím na internetu budujeme svoji digitální stopu, která může být zneužita. Náš mobilní telefon může být odcizen stejně jako naše identita. Všechna data na pevném disku se stanou jedním neuváženým kliknutím nedostupná. Toto jsou pocity, s nimiž se musí vyrovnávat vlastně téměř každý – ať už na úrovni emocionální, nebo i praktické. Cílem této dimenze není jen zvládnout bezpečnost dat a zařízení, ale také pomoci s nebezpečím méně viditelným, ale možná ještě podstatnějším – s tím, že technika bude natolik zasahovat do toho, co děláme, až se staneme jejími zajatci žijícími v prostředí nekončící informační záplavy.
Schopnost řešení problémů. Asi všichni známe situaci, kdy na rodinnou návštěvu dojde někdo, kdo je přes ty počítače, a hned se z něj stane univerzální konzultant nových nákupů, opravář, člověk, co má umět doporučit vhodný nástroj nebo naistalovat nový software. Stále zde žije představa, že počítače jsou něco úzce profilovaného, tak nějak bokem stojícího od zbytku společenských procesů. Technologie nám však odemykají velké množství možností – můžeme se prostřednictvím nich učit, hledat zcela nové výzvy, ale také jsou tématem našich technických zásahů až po již zmíněné opravování.
Jak je vidět, Digcomp nabízí poměrně široké schéma toho, co bychom měli umět. Asi se nečeká, že každý člověk dosáhne na nejvyšší úroveň. Lze říci, že opravdu kvalitní profesionál se bude pohybovat v průměru kolem úrovně 5–6 a v jedné či dvou kompetencích bude mít úroveň kolem 7 či 8. Rámec nemá být nástrojem pro závod o to, kdo získá více bodů, ale spíše prostorem pro přemýšlení, stanovování si priorit osobního růstu a také dobrou berličkou pro hlídání si, zda se někde povážlivě nepropadáme.
Jen pro zajímavost – z mých dlouholetých výzkumů vyplývá, že studenti informační vědy sami sebe hodnotí průměrným skóre kolem 3. I když si myslím, že jde o zjevné podceňování se, ukazuje to přinejmenším na to, že jistotu v digitálních kompetencích nemají ani profesionálové. To by ale jistě nemělo znamenat, že na rozvoj v této oblasti rezignujeme. Spíše naopak.